• Andy Moor – Zero Point One

    Andrew Beardmore alias britský DJ a producent Andy Moor se na poli trance pohybuje již 15 let. Můžete ho znát i pod pseudonymy Whiteroom, Indigo, Leama & Moor a nebo asi nejvýznamější – Tilt. A První hrátky s produkováním songů přišly již na přelomu milénia s tracky jako Passenger nebo Violent City. První velké úspěchy ale začal slavit až v roce 2004 díky spolupráci s kamarádem Adamem Whitem na jejich prvním projektu The White Room. Od tohoto projektu znáte nejspíše legendární a nesmrtelnou Someday, kterou bezvadně nazpívala Amy Cooper. Přichází rok 2005 a úspěšný track Air For Life, kterou spoluprodukoval s Above & Beyond nebo neméně kultovní track Daydream (2007) ve spolupráci s Markusem Schulzem. Od té doby se sice stáhnul do ústraní, a vydává singly jen občasně, ale zato má na svém písečku pěknou řádku remixů a dokonce nominaci na Grammy (2008) za remix k songu Angelicus od Delerium. Jeho neotřelý, a prakticky nezaměnitelný progresivní styl totiž okouzlil obrovské množství fanoušků. Jen jedno mu k dokonalosti chybělo – vlastní autorské album. Vemte si, že za těch 12 let krom EPček nevydal dlouhohrající autorské album, a to je ve hudebním světě docela neobvyklý jev. Můžeme v tom ale vysledovat poměrně jasný důvod, proč Andy album nevydal. Je to totiž hlavně producent, než DJ. Neustále se snaží pohybovat v aktuálním hudebním trendu, neustále vyvíjí nové zvuky a styly a jako takovému mu náleží titul music engineer (podobně jako třeba známější Ummet Ozcan). Andy vlastní také svůj label s názvem AVA Recordings, na kterém vychází poměrně hodně kvalitní muziky, a tento label patří mezi ty vůbec nejúspěšnější a nejvýznamnější sublabely mocné Armada Music. Práce má proto docela dost a na album nebyl čas. Andy často spolupracuje s řadou DJs a producentů – především s jeho nejlepším kamarádem Ashleym Wallbridgem, kterému občas pomáhá s tracky – jako třeba s World To Turn.

     

    Žadonění fanoušků ale bylo neúprosné, a tak s tím Andy musel něco udělat. Cíl byl jasný – přivést v život první dlouhohrající album. Prvotní nástřely přišly v druhé polovině roku 2011, kdy se světem trancu prohnal velký hit Fight The Fire s vokály Sue McLaren. Fanoušci už začali něco tušit, protože jako první vlastní Andyho singl dostal videoklip, který navíc vypadal docela vysokorozpočtově, a byl plný vizuálních efektů a triků. Až letos jsme se o albu dočetli podrobnosti. Andy ho nazval Zero Point One a letošní rok mu vyhradil hlavní čas. Na čas kvůli tomu i omezil akce a koncerty – naštěstí pro českého fanouška – navštívil akci Trancefusion 14.dubna a tak jsme jeho umění mohli obdivovat na vlastní oči a uši. A jak album dopadlo?

    Album je rozhodně dosti bohaté – obsahuje neuvěřitelných (v dnešní době) 18 tracků – průměrného trvání kolem 4 – 5ti minut. Drtivá většina tracků je vokálová a jako vokálistky využívá v dnešní době ty nejprofláklejší a nejuznávanější – jen namátkou Sue McLaren, Meredith Call, Jeza, Betsie Larkin, Stine Groove, Carrie Skipper – která albu poskytla nejvíce písniček. Andy spolupracoval i s legendou taneční hudby – Orkideou. Album otevírá klasické intro Atmospherica a dokonale navodí příjemnou progresivní náladičku. Tato náladička je posléze rozvinuta i v druhý, ryze instrumentální track November Morning a skutečně se hodí do listopadových, šedivých zamračených dní. Velice lenivá melodie vás nejspíše uspí, ale celé je to jenom začátek progresivního pekla, které se už blíží. Tím ještě sice není úplně Please Forgive Me, kterou nazpívala Nicole McKenna. Naléhavý hlas Nicole má něco do sebe a rozhodně to není špatné.

    To pravé peklíčko přijde s trackem Undeserved (vokály poskytla Meredith Call). Za mě dávám docela hodně velký palec nahoru, protože song je úderný, rychlý, v tvrdém progresivním stylu, ale zároveň nepostrádá melodičnost a hitovost. Určitě za to mohou právě vokály Meredith, která už je zkušenou vokálistkou. Můj tajný tip na další singl z alba. V progresivním rytmu ještě zůstaneme se songem Ordinary People, který Andy spoluprodukoval s producentem Danielem Paulem Davisem. Opět silně progresivní sound se zasněnými ženskými vokály ve vás vyvolá zvláštní náladu plnou mystiky. Song se úplně hodí do nějaké fantasy pohádky, přitom neztrácí nic ze svého progresivního náboje. Pokračujeme dále, ale notně zpomalíme – abychom se příliš neunavili. Tím zpomalením je právě singl World To Turn, který Andy vytvořil s Ashleym Wallbridgem. Narozdíl od verze umístěné na Ashleyho desce The Inner Me (recenze zde), jde o velice pomalou ambientní verzi, přímo ploužákovou, lehce unavenou.

    Ale abychom zase neusnuli, Andy nás rychle vrátí do děje a na taneční parket. Tou energií překypující písní je Love Again s vokály výtečné Betsie Larkin. Na první poslech to sice není kdovíjak hitová písnička, ale věřte, že svoje kouzlo má – především pak výtečně melodický breakdown, kde dává Betsie vyniknout svému naprosto fantastickému hlasu. Celé je to opět velice energické, rychle, tvrdě progresivně a rozhodně se na to dá pařit. Tahle deska je vůbec velice podivně poskládaná – střídají se rychlé a pomalé písničky a tak nějak v tom nevidím nějakou nosnou linku – tenhle trend se potvrdil i v dalším, nesmírně magickém tracku Elysian Fields. Téměř až s náboženskou úctou nazpívaná píseň s geniálními vokály Carrie Skipper, podpořené pomalou chilloutovou a temnou atmosférou. Trošku si to odporuje se současnými letními pařáky. Při poslechu tohoto tracku vám půjde mráz po zádech. No a protože pravidlo rychlý – pomalý se musí dodržovat, hned utečeme k něčemu trošku údernějšímu a opět vyletněnému. Tím je track Trespass zpívaný Sue McLaren. Opět se jedná o dalšího potenciálního kandidáta na singl. Tahle nahrávka totiž obsahuje vše, co by správný singl měl obsahovat. Hitovost, náboj, rychlý pařící algoritmus a vůbec.

    Jsme v polovině alba. Zatímco většina ostatních placek se blíží při desátém tracku do finiše, my rozhodně ne. Song Leave Your World Behind nám totiž radí projekt Hysteria!, který spoluprodukoval. Opět pomalejší ražení, spíše breakbeat, pěkné vokály, ovšem nic kulervoucího. Abyste se v logice alba neztratili, přijde Vám na pomoc další rychlý zástupce – tím je pilotní singl In Your Arms, zpívaný Jessicou Sweetmann. Song je úderný, nesoucí se ve stylu Fight The Fire a také už je podpořen zajímavým videoklipem. A teď pozor – narušená logika pomalý – rychlý, přichází právě teď. Asi za to může Orkidea, který track č. 12 – Orbithing spoluprodukoval. Rychlý, doplněn ženskými decentními vokálky, nesoucí silnou stopu Orkidey. A velice progresivní. Líbí se!

    Uklidnění přijde s následujícím trackem, zpívaným opět Carrie Skipper. Tím je Tora’s Angel, využívající místy i momentálně oblíbené dubstepové variace, ale jen decentně, s velice decentními, nadpozemsky krásnými vokály. Aby se ale Carrie ale nenudila, přijde její čas v dalším tracku. Tím je plnohodnotná píseň Story Of My Life. Ta je opět velice úderná, progresivní a s velice pěknou melodií a vokály. Vůbec tahle písnička si zaslouží ukázkovou pochvalu, jak se dělá správná, progresivně trancová záležitost. Cosmic Gate, ať se jde zahrabat. Don’t Sound The Alarm (feat. Jeza) – ano nenechte znít alarm, je spíše komerční nudou obsahující breakbeatové, dubstepové a progresivní linky. Příliš mě to nezaujalo, ale jistý, oldschoolový nádech to má. Jedna z mála instrumentálních věcí je K Ta. Krásná, melodická, energická a přitom nesmírně silná záležitost, která pohladí u srdce. Asi nejlepší track na albu.

    No a zbývají dva poslední tracky Čas by mohl vyprávět (Time will Tell) – opět v rychlém úderném, vlastně klasickém Andyho rytmu s vokály Stine Groove. Výtečně pařící záležitost, která z vás dostane poslední kapky potu. Hodně oldschool, baví mě neotřelé zvuky a melodie v tracku použité. Celé to navíc vygraduje do neuvěřitelných otáček a vy si říkáte, jestli na tom parketě nedostanete infarkt. Ten snad nepřijde, protože s posledním trackem přijde překvapivě uklidnění. Chilloutově breakbeat laděný poslední song Turning Me On, zpívaný zpěvačkou, která si říká Slimmie. A já říkám, že na konec Andy nemohl vybrat lépe. V houpavém rytmu zpívaná Turning Me On má totiž nějaké zvláštní kouzlo. Těžce se totiž dostává z hlavy.

    Celkově vás album vyplivne po nějaké hodině dvacet, což je na dnešní poměry docela dlouhá doba. A rozhodně nelituju, že mě vyplivlo, protože se jedná o vesměs kvalitní jízdu. Jen možná škoda podivného řazení songů, možná bych tomu albu dal nějaký logický smysl, takhle to působí jako když si Andy řekl: ” Tak teď sem hodím tohle, a pak tohle.” Ale kdoví, třeba na mě ten smysl řazení songů přijde po několikatém poslechu. Pomalejší songy jsou sice většinou ty slabší. To, co vás totiž bude bavit, jsou jednoznačně rychlejší kousky, a to bez debat. Občas některé pomalejší sice potěší, ale spíše se budete těšit na ty progresivnější. Koupě alba přesto není riskem, nebo sázkou do loterie a mohu ho určitě doporučit. Minimálně fanoušci by měli zbystřit, protože Andy Moor svůj úkol splnil. Není to sice úplně bez chyb, ale některé songy jsou opravdovou lahůdkou. Nicméně pan Solarstone se nadále nemusí bát o své prozatimní letošní prvenství v albech 🙂

    Tracklist:
    01. Atmospherica
    02. November Morning   7/10
    03. Please Forgive Me (feat. Nicole McKenna)   8/10
    04. Undeserved (feat. Meredith Call)   9/10
    05. Ordinary People (& Daniel Paul Davis)   6/10
    06. World to Turn (with Ashley Wallbridge feat. Gabriela)   6/10
    07. Love Again (with Betsie Larkin)   8/10
    08. Elysian Fields (feat. Carrie Skipper)   7/10
    09. Trespass (feat. Sue Mclaren)   9/10
    10. Leave Your World Behind (feat. Hysteria!)   6/10
    11. In Your Arms (feat. Jessica Sweetman)   8/10
    12. Orbithing (with Orkidea)   7/10
    13. Tora’s Angel (feat. Carrie Skipper)   7/10
    14. Story of my Life (feat. Carrie Skipper)   8/10
    15. Don’t Sound the Alarm (feat. Jeza)   4/10
    16. K Ta    9,5/10
    17. Time will Tell (feat. Stine Grove)   9,5/10
    18. Turning me on (feat. Slimmie)   8/10

    Napsat komentář

    Informace

    08. 07. 2012, 20:49

    7/10


  • Nejnovější příspěvky

  •