Hadouken! zaujmuli jednak nekompromisní a originální kombinací ravu, grimu, tvrdých kytar a punkové energie. To, co na debutu fungovalo jako slušný ,,party" nářez, by jistě posluchače na druhé desce nudilo a tak se hlava kapely, vokalista James Smith, rozhodl posunout styl Hadouken! o kus dále. A udělal špatně. Proč, to si hned řekneme.

To, na čem hudba Hadouken! vždy stála a pravděpodobně bude stát rozhodně nebudou texty. Nejdůležitější je tedy samotný hudební podklad, který stojí za mizernou kvalitou celé nahrávky. Smith se rozhodl přitvrdit a přiklonil se na stranu ještě více podobnou The Prodigy (s prvky jejich muziky Hadouken! pracovali často dříve, ale nikdy takhle okatě). Výsledkem jsou ještě rychlejší skladby s úděrnějšími rytmy než předtím, celé se to ale jaksi míjí účinkem. V pilotním singlu Turn The Lights Out fungují ještě klasické Hadouken! beaty, jenže zbytek alba balancuje rytmicky na hraně techna/aggrotechu (např. projekt Combichrist), což rozhodně není dobré. Celá hudba se tak stává nesnesitelně násilnou a křečovitou. Zvuk synthů je sice změněn (už si nehrajeme na éru osmibitových počítačů), ale jejich nepřesvědčivé melodie to zakrýt nedokáže. Dokáže James překvapit na lyrickém poli?

Bohužel. Texty se sice stále nesou v duchu debutu, čímž myslím jednoduchost. Tady se nehraje na žádné metafory ani jinotaje. Smith vždycky rád psal skladby o paření a paření. Nenechal toho ani na druhé nahrávce, kde je celý lyrický i vokální styl posunut do absolutna. Vrcholem lyrické trapnosti jsou dvě skladby - začátek Play The Night (,,Get fucked, Get fucked up,...") a Mic Check (neustálé opakování slova Check). Když se to spojí s křečovitým Jamesovým výkonem je jasné, že se album rozhodně nepovedlo tak, jak se mělo.

Marně jsem doufal v solidní desku, kterou předznamenával singl Turn The Lights Out (bohužel singlová, videová verze je lepší než ta albová, delší). Na povrch časem vyplují ty lepší kousky (Mic Check, Turn The Lights Out, Rebirth a další), ale celkově jde o propadák. Hadouken! natočili album, kde parodují sami sebe, a dostávají se do nových rovin hudební kýčovitosti, a otázkou bude jen, jestli to jejich fanoušci dokáží ustát.