• Paul Van Dyk – Evolution

    Nejen německá, ale vlastně v dnešní době už celosvětová legenda taneční scény – mistr Paul Van Dyk, se určitě dá nazvat jako ten, který definoval žánr trance. Ať už si vzpomenete na jeho hity jako třeba For An Angel, Nothing But You, Time of Our Lives a tuny dalších hitovek, které když pustíte i dneska na té nejzapadlejší vesnické diskotéce, určitě sklidí zaručený úspěch. Mistr Mathias Paul, alias Paul Van Dyk nás fanoušky dlouho, předlouho napínal. Jeho poslední album In Between vyšlo před dlouhými pěti lety a proti Pájovi se již tehdy začínala zvedat vlna breptalů a mrmlalů, kteří se začali navzájem ujišťovat, že to album zase tak světoborné nebylo. Startovací euro-house-pop White Lies s Jessicou Suttou z kapely Pussycat Dolls totiž sklidila vlnu kritiky. Ovšem na druhou stranu – takové mistrovské Let Go s Reou Garvey zase sklidilo vlny ovací. Ať tak, či onak, během toho dlouhého pětiletého klidu vydal Paul Van Dyk pouze několik singlů, pár remixů, ale jinak bylo záhadní ticho po pěšině. To se začalo měnit již minulý rok, kdy Maestro začal fanoušky namlsávat, že by se teda mohlo objevit nové album. Sen se stal skutečností na konci roku, kdy Paul oznámil na jarní měsíce vydání jeho tak dlouho odkládaného alba o němž prohlašoval, že se bude jednat o evoluci hudby – a také ho tak nazval – Evolution.

    Pája několikrát v rozhovorech prohlásil, že nenávidí pop-dance a neustále své fanoušky ujišťoval, že přinese novou vlnu trance hudby. Byl to však také on, který před pár lety prohlašoval, že trance je jako žánr mrtvý, a prý to nazval “sračkou”. No, tak pak mu věřte. V únoru byl představen singl Verano, který oznámil, že Pája teda album fakt kutí, a snad ho i vydá. Ačkoli šlo spíše o trouse, Pája vzápětí přispěchal i jeho legendárními mixy Full In Mix nebo In Berlin a hned se rozpoutalo pravé trancové peklo. Fanoušci byli hned zpočátku uklidněni, ale stále tady zůstaval ten zvláštní pocit – “aby to nedopadlo špatně”. Mezitím vydal další trance mohykán Ferry Corsten album WKND, které sklidilo obrovské ponížení, fanoušci prý na koncertech Ferryho i bučeli. Skvadra hnusných housových, trousových a rapovacích songů totiž nemohla dopadnout moc dobře.

    Přichází začátek měsíce března a Paul Van Dyk oznamuje odklad vydání Evolution na duben, kvůli rodinným problémům. Na utěšenou vysílá do boje přeslazený popový track Eternity, který nazpíval Adam Young aka Owl City. Nejedná se o špatnou práci, ale pro mě osobně nejde o žádný přelomový – evoluční song, který by měl přinést kýženou evoluci do trance hudby. Výpravný videoklip naštěstí zachraňuje, co se dá a tak jsme se vlastně dočkali klasicky komerčního singlu k launchi alba. Mezitím uniká řada tracků z alba na youtube a jinam na internet a fanoušci neskrývají rozčarování. Inu pojďme se podívat na Evoluci zblízka. Na placce nalezneme celkem 14 tracků, plus nějaké ty bonusové digitální deluxe songy. Jako interpreti na featuring jsou vybráni nejen klasiky žánru, třeba například Sue McLaren nebo Sarah Howells, či producenti Giuseppe Ottaviani nebo Arty, ale také nová a úplně neznámá jména – například Plumb, Caligola, Michelle Leonard či Fieldwork, což je ale zamaskovaný letitý spolupracovník Paula – Johnny McDaid.

    Album otevírá vcelku příjemné intro Symmetries, které Paul produkoval s Austinem Leedsem. Už tady ale můžete začít čichat neplechu. Trousový (v posledních měsících hodně oblíbené, nové slůvko, které znamená kombinaci trance a house stylů dohromady. Jde o takový pomalejší trancík.) totiž nijak zvlášť nevyčnívá z průměru “hitů”, kterých se v poslední době vyrojilo, jako hub po dešti. Pokračujeme trackem Ocean, který Paul van dyk produkoval s mladou ruskou hvězdičkou Artym (mimochodem pozítří tu bude na akci Trancefusion). Spíše klasický Arty sound doplněný deep beaty od Paula není vůbec špatná práce, ale zase jak říkám, nikterak “evoluční mi nepřijde. Pokračujeme přeslazeným a již zmiňovaným vokálovým Young stylem Eternity. Popravdě – asi je to teď hodně módní, aby každý velký i menší producent měl jako svého vokálistu Adama Younga. Tenhle pán překvapil rozhodně s popíkovinou Fireflies, ale když ani po dvou letech nezmění styl, není třeba mu dávat palec nahoru. Radia se určitě o tenhle song poperou, mě se také vcelku líbí, ale jak říkám – nejsem z toho vydřenej na kost. Následuje pilot Verano o kterém jsem se již zmiňoval, proto přejděme k hitovce I don’t deserve you, kterou Paul Van Dyk nahrál s vokálistkou, jenž si říká Plumb. Ten hlas mi ale něco říká, bohužel nevím, kam ho zařadit. Příjemný, pomalejší track, s lehce melancholickou, až přímo podzimní náladou mě ale konečně docela dost baví. Možná dosti překvapivě, ale tahle paní předvádí vcelku odvážné hlasové kreace. Nevím, nakolik byl posprodukčně upraven, ale paní má talent.
    Přichází lahodička v podobě songu The Sun After Heartbreak, který nazpívala známá Sue McLaren a spoluprodukoval opět Arty. U tohohle songu, který považuji za nejlepší track na albu, máte pocit, že se někdo těžce inspiroval u své starší tvorby. Těžce letně vyvoněnou albovou pohodu, která velmi nápadně přípomíná právě Time Of Our Lives, si prostě musíme zamilovat. A řekněte ještě že ne! Peklo ovšem přichází u vlastního a jediného svého tracku Rock This u kterého si začnete říkat, na co si to proboha Paul Van Dyk hraje. Handzupové výkřiky Rock This spolu s podivně jednoduchou melodií navíc celé ražené do zvláštního hutného depp basu. No, pryč od toho. Dalším trackem je Dae Yor, který spoluprodukoval legenda Ummet Ozcan. A tady se Paul van dyk nebál koněčně prásknout do koní. Úderný, rychlý trance jak ze staré školy vás pozitivně nabije. Tak tohle by šlo.

    Housově laděný hybrid All The Way produkoval Paul Van Dyk se známým německým houserem a tvořitelem piškotékových klubových hitů Tyllerem Michaudem. Jako vokálistku si vybrali pánové veleznámou Fisher, která se hlavně vyřádí na začátku, jež patří k velmi povedeným variacím na švédskou housovou mafii. Song má také šťávu i přes to nízké BPM, které se vážně hodí na housovou party. A dá se říci, že mi baví. Máte chuť vyrazit na pláž? Dát si koktejl? Tak si pusťte opět housově švihlou se vcelku klišé textem If You Want My Love zpívanou vokálistou, jež si říká Caligola. Saxofony naplno, ale tady vaše trance srdce bít radostí nebude. Pokračujeme v trošku údernější části alba, nejspíše inspirovanou různými In Berlin Mixy od Paula, proto také to ražení. Lost In Berlin je první vlaštovkou. Pro mě osobně je to jeden z těch méně stravitelných tracků na albu, i když se paradoxně líbí asi nejvíce posluchačům, co jsem tak sledoval na různých fórech. Trochu v tomto tracku budete slyšet variace na předchozí album In Between. Jedem v In Between náladě dále, Pája zjevně neměl kloudné inspirační období. Track Everywhere nazpíván vokálistou Fieldwork, aka Johnnym McDaidem totiž zjevně vykrádá starší Pájovu tvorbu – a odkazuje hlavně na My Home nebo The Other Side. A Wonderful Day spoluprodukovaný slavným producentem z Itálie – Pepíčkem Guiseppem Ottavianim jsme měli možnost slyšet již týdny a měsíce před vydáním alba na nejrůznějších kompilacích a akcích. Totéž platí i o další “výplňce” We Come Together zpívanou Sue McLaren. Verze na albu je ale překvapivě vytuněná více, ladí do progresivního hávu a vůbec je taková více našláplá. Navíc s lehce “creepy” zvonkohrou na konci songu dostane tento track až téměř strašidelnou náladu. Album v základní edici ukončuje nevýrazná zpívánka Heart Stop Beating zpívanou Sarah Howells, která ve vás vyvolá pocit, že Paul se asi nemohl rozhodnout, jaké tempo tomuto tracku dá.

    Závěrem je třeba podotknout a odkázat na Pájovy nesmyslné výkřiky a výroky o tom, jak album přinese evoluci hudby a žánru. Jestli se mělo jednat o evoluci v tom smyslu, že se posune jako všichni ty komerční producenti směrem k housu, tak prosím. Potom má tento pán pravdu. Album není špatné, spousta věcí je poslechových, ale že bych na placce našel něco velmi originálního, nového, evolučního, nebo že bych si chtěl s chutí trsnout na většinu tracků – to se asi nestane. Chápu, že dnešní velkoproducenti už nebudou produkovat jako ve svých mladých létech, ale přeci jsem čekal asi něco jiného, než jen běžné zaprodání se nudnému stylu, který si říká trouse. V záplavě šedi, které nabízejí v dnešní době “trance” producenti, tohle album není hvězdou s velkou svítivosti a originality. Bohužel jde o zcela průměrné album s několika málo originálními záchvěvy, jako třeba The Sun After Heartbreak nebo Dae Yor. A buďme rádi alespoň za to málo. Na druhou stranu, placku rotuji mnohem více, než opravdový odpad, který si říká WKND 😉

    TRACKLIST:
    01. Paul Van Dyk feat Austin Leeds – Symmetries 6/10
    02. Paul Van Dyk feat Arty – The Ocean 7/10
    03. Paul Van Dyk feat Adam Young – Eternity 7/10
    04. Paul Van Dyk feat Austin Leeds – Verano 7/10
    05. Paul Van Dyk feat Plumb – I Don’t Deserve You 7/10
    06. Paul Van Dyk feat Sue McLaren & Arty – The Sun After Heartbreak 9/10
    07. Paul Van Dyk – Rock This 4/10
    08. Paul van Dyk feat Ummet Ozcan – Dae Yor 8/10
    09. Paul Van Dyk feat Tyler Michaud & Fisher – All The Way 7/10
    10. Paul Van Dyk feat Caligola – If You Want My Love 6/10
    11. Paul Van Dyk feat Michelle Leonard – Lost In Berlin 5/10
    12. Paul Van Dyk feat Fieldwork – Everywhere 7/10
    13. Paul Van Dyk feat Giuseppe Ottaviani – A Wonderful Day 5/10
    14. Paul Van Dyk feat Sue McLaren – We Come Togheter 8/10
    15. Paul Van Dyk feat Sarah Howells – Heart Stops Beating 5/10

     

    A jak se album líbí naší čerstvé elektronické posile, kolegovi Martinovi Rudolfovi? Přidává i recenzi několika tracků z deluxe edice, které jsem neměl možnost slyšet.

    1. Symetries (with Austin Leeds) (8,5/10): na začátek supr, melodie mne velmi zaujala

    2. The Ocean (with Arty) (8/10): úchvatná melodie, jinak průměrný trouse

    3. Eternity (feat. Adam Young) (6/10): track stvořený pro rádia, zpěv Owl Cityho fakt nemusím

    4. Verano (with Austin Leeds) (8/10): supr melodie, ale také žádný zázrak (Evolution mix je mnohem lepší)

    5. I Don´t Deserve You (feat. Plumb) (7/10): já na ty vokály opravdu moc nejsem, není to špatné, ale ani dobré

    6. The Sun After Hearthbreak (with Arty) (feat.Sue Mc Laren) (4/10): propadák alba, podivné drumy, podivný vokál, neslyším v tom ani PVD, ani Artyho

    7. Rock This (9/10): masakr jak hrom, navíc super úvodní melodie

    8. Dae Yor (with Ummet Ozcan) (9,5/10): výhra alba, největší masakr se 140 BPM…BOOM!

    9. All The Way (feat. Tyler Michauld & Fisher) (6,5/10): průměrná nuda, nic moc vokál

    10. If You Want My Love (feat. Caligola) (6/10): není špatné, ale příšerný vokál…

    11. Lost In Berlin (feat. Michielle Leonard) (8,5/10): super track, ze začátku mi to zní jako minimal, vokál to děsně kazí

    12. Ewerywhere (feat. Fieldwork) (6/10): odpudivý vokál a celkem nuda kolem…

    13. A Wonderful Day (with Giuseppe Ottaviani) (8,5/10): dobrá jízda, upliftový party track

    14. We Come Together (feat. Sue Mc Laren) (8,5/10): vokál pohoda, melodie supr a ta zvonkohra na konci je úžasná

    15. Hearts Stop Beating (Feat. Sarrah Howells) (7/10): podivné zvuky kytar, nic moc vokál, průměrný fajn track

    16. Love Ammunition (feat. Michielle Leonard) (7/10): průměrný track, vokál nic moc, nijak neosloví

    17. Senses (8,5/10): zase ta supr melodie, pohodičkový track

    18. Open My Eyes (with Kyau & Albert) (7,5/10): 140 BPM = masakr, ale kazí mi to nějaký podivný řev v pozadí

    19. The Falling (feat. Daniel Nitt) (6,5/10):podivný track, odpudivý vokál, nic moc

    Krom těch masakrů (Rock This a Dae Yor) a supr melodických trousovek (Symetries, The Ocean, Senses) je album v podstatě nuda podpořená hroznými vokály…

    Celkové hodnocení: 7,5/10

    Napsat komentář

    Informace

    12. 04. 2012, 21:00

    6/10


  • Nejnovější příspěvky

  •