• Trancefusion Ocean Of Love 13. 4. 2013

    V sobotu 13.4. 2013 se jako již tradičně zúčastnil náš redaktorský tým ve složení Lukáš & Lukáš dalšího vydání populární party, kterou organizuje agentura BTL – Trancefusion. Páté halové vydání neslo i tentokrát nějaký podtitul a to celkem provařený a nicneřikající název Ocean Of Love. Jak to s tou láskou ve skutečnosti bylo, to se dozvíte v našem krátkém reportu.

                    

    Letos se organizátoři rozhodli vytvořit dvě stage – opět v pravém křídle Průmyslového paláce, kde vyrostla Heaven Stage. Honosná, barevná, obrovská, no prostě až oči místy přecházela. V prostředním křídle se umístila druhá, o poznání menší, temnější a celkově vizuálně ne zrovna moc přitažlivá – Hell Stage. Zatímco “rajská” stage hostila především hlavní hvězdy a orientovala se spíše na pomalejší styly, stage s pekelným názvem skutečně nabízela temné, špinavé a místy až pekelné tóny. A taky pořádně rychlé. Nejprve k organizaci. S tou letos nebyl prakticky žádný problém, ostatně, jak jsme u akcí pod hlavičkou agentury BTL, zvyklí. Jen tradiční problém záchody – kdy pravé byly beznadějně přeplněny (prvně se mi stalo, že jsem na “pány” musel čekat ve frontě), levé zely téměř prázdnotou. V prostorném foyer se usadila řada stánků nabízející nápoje, různé merchandising předměty, drobné pochutiny (bagetky a párky v rohlíku), našli jste tady i odpočinkové zóny s XBOXY, kuřácká místa a hlavně nejmenší stage, o které jsem se ještě nezmínil. Tou stagí byla Yes/No, na které vystupovali především producenti a DJ’s z ČR a SR. Tuhle stage jsem prakticky až na pár vyjímek ignoroval. Vlastně mě tam asi vůbec nikdo nezaujmul. Letos jsem se nejvíce pohyboval na “Pekelné Hell Stagi”.

    Tam jsem spolu se skupinkou, se kterou jsem trávil tento večer, dorazil zrovna ve chvíli, kdy zde končil svůj set Dave Schiemann. Toho vlastně vůbec neznám, ale vypadalo to, že hrál slušně, a hlavně už zde bylo poměrně plno. Ještě více lidí dorazilo hned poté. A to především na jednu z hlavních hvězd dnešního večera. Mladíka z Moldavska – Andrew Rayela. Tenhle pán sice v posledních ASOTech nijak výrazně nepřekvapil, ale nikdy by mě nenapadlo, že tady se mi bude líbit jeho set snad nejvíce z celého večera. A to nehrál úplně ryzí trancové věci, ale především valil svoji produkci (jak vlastní tracky, tak především remixy a různé mash-upy). Královsky jsem se bavil, nejvíce mě dostala Clarity od housového producenta Zedda (!!!!) v Rayelově mixu, kdy se chytila prakticky celá hala a vyřvávala chytlavý popěvek spolu s bavícím se Andrewem. Ten čile s publikem komunikoval, a vůbec bylo vidět, že si set užívá. Zazněly prakticky všechny hitovky, kterými se prosadil hlavně v ASOTu, a díkym kterým ho Armin dostal tam, kde v dnešní době je – tedy na vrchol. Jen namátkou – How Do I Know, Musa, Zeus, Expedition od Armina v jeho mixu, Andyho Moora s Betsie Larkin, nebo jeho Aeon of Revenge. Celých 70 minut mě nenechal vydechnout a já jen čekal, jestli i ostatní Dj’s přeskočí nastavenou laťku – rovnou řeknu, že nepřeskočili. Pak jsem se vydal okouknout další prostory – směr na Heaven Stage. Tady si mezitím užíval Orjan Nilsen, který hrál pro mě nestravitelná h.vna především housové provincie. Jenže to už se o slovo hlásila vypitá piva, tak jsem se jal vyhledat toalety. Po návratu zpět jsem nemohl skupinku, se kterou jsem přišel, najít, načež mi přišla zpráva, že jsou opět na Hell stagi.

    Tam si užívali Heatbeat. Popravdě jejich (vlastně jen jedné poloviny Heatbeat) set nebyl špatný, ale spíše orientován opět do housu, takže jsem moc jmen neidentifikoval – za mě jen Arminovo Control Freak v nějakém podivném mixu, vysamplované Prodigy, pak cosi od Marcela Woodse a tím jsem skončil. Prostor na parketu byl poloprázdný, návštěvníci se rozutekli po Rayelovi pryč, tak jsem se dostal až před mixážní pult. To už se ale blížila půlnoc a s ní i hlavní hvězdy live show – Sarah Howells a Julie Thompson. Sarah zazpívala, pak Julie, načež se vrátila Sarah a pak si střihly duet. Popravdě mi občas jejich vokálová práce přišla podivná, buď špatné zvučení, nebo špatné hlasivky. Jedno plus si paní připsaly – Find Yourself. Takže za mě dobrý. Ostatně zvuk byl vůbec letos nějak víc problém. Na Heaven stagi to ještě ušlo, ale na Hell stagi to bylo místy opravdu zlé, přebasované, a překřičené, takže občas sety rvaly uši. Naštěstí jsem objevil kouzlo špuntů do uší 🙂 Pak už jsme počkali chvilku na hlavní hvězdu ATBho, který začal Ecstasy, což mě potěšilo a zklamalo zároveň – podivný eurotrousový remix, který mě opravdu ale opravdu nepotěšil. Chtěl jsem mu dát ještě další šanci, ale opakoval se jeho megaúlet z ASOTu 600 Miami, kdy jeho set neměl hlavu ani patu. To se ukázalo hned po Ecstasy, kdy navalil Myon & Shane 54 s Arunou (Velvetine). To už jsem to zabalil a vyrazil se podívat, co se děje na Hell stagi. Tam to rozbalil Talla 2XLC v opravdu jediném ryzím pure trance – uplift setu. Nejvíce mě potěšil svým novým singlem Rise ve Photographer remixu a také Tic Tac taktéž od Photographera. Set byl opravdu vyvážený a mě nadchnul, i když jsem ho poslouchal jen ze sedu, protože jsem sbíral síly na další hvězdu večera – Johna O’Callaghana. Ten to valil hlava nehlava a jeho set tak byl celkem nevyvážený. Byla místa, kdy bych mu zulíbal nohy (Solarstone, Paul van Dyk, Giuseppe Ottavianni, dokonce i novinka s Aly & Fila a vokálistkou Katrinou Noordbergen, Gareth Emery) a kdy řezal spíše techtrance a set se i přes to docela táhnul.

    To už přišel ale Simon Patterson a jeho techy tvrdý set. Místy byl problém se zvukem takový, že se to nedalo vydržet a rvalo to uši i přes špunty, zvukaři si tady evidentně nevěděli rady. Ostatně poloha Hell Stage přímo uprostřed parketu se ukázala jako zajímavý architektonický nápad (ďábelské sochy, ze kterých vycházela pára), ale zároveň zvukově dost nešťastný. Simonův set mě upřímně nebavil, odskočil jsem si proto na konec setu Richarda Duranda, který byl i přes pozitivní ohlasy z předchozích TF, letos celkem nudný. Pak začal Shogun, stylově trousově- housově W&W, ale prý pak začal valit ke konci setu i uplift. Škoda, že jsem tam nebyl. Mezitím jsem dojel Simona Pattersona a začalo hudební peklo v podobě dvou týpků z UK – Organ Donors. Tihle se sice přišli bavit, ale rozhodně spoustu lidí odradili. Jejich set byl skutečně špatný od začátku a to mě přimělo k tomu, že bych měl asi odejít. To se také krátce po 4.hodině ranní stalo.

    Celkově se party úplně skvěle nepovedla, letos ji hodnotím asi ze všech pěti edic jako nejslabší. Hudebně to nebylo kdovíjak nápadité, lidé v hale také letos byli nějací podivní (vymodelovaní naolejovaní svalovci, kozaté bárbíny s minišatičkami, fetky a hlavně poměrně dost zahuleno). Letos se to pro mě prostě nějak extra nevyvedlo. Hudebně se také nejednalo o kdoví jak skvělou akci a při představě, že jsem se nejvíce bavil u setu Andrewa Rayela, je mi poněkud smutno. Tak uvidíme, jak se povede podzimní edice s podtitulem Pure, protože čekáme na toho Solarstonea 🙂

    Napsat komentář

    Informace

    16. 04. 2013, 19:25


  • Nejnovější příspěvky

  •